Abychom se mohli vyjádřit k vašemu dotazu, musíme nejprve objasnit podmínky vzniku právní odpovědnosti v obecné rovině. Právní odpovědnost fyzické osoby vzniká tehdy, pokud jsou splněny tyto podmínky:
1. tato osoba poruší právní povinnost, poruší nějakou povinnost danou zákonem;
2. je toto porušení zaviněné, ať již úmyslně, či z nedbalosti;
3. vznikla škoda – např. na zdraví, na majetku atd.;
4. je zde příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti jednotlivcem a vznikem škody.
Odpovědnost jednotlivých osob (nejen lékařů i ostatních osob) je tedy nezbytné zkoumat vždy individuálně se zřetelem k výše uvedeným podmínkám, zda byly naplněny.
Lékaři, kteří se účastní léčby a péče o konkrétního pacienta, ponesou vždy odpovědnost za své konkrétní konání (nebo naopak za to, že nekonali, ačkoliv měli) ve vztahu k danému pacientovi, a zejména k poskytované péči.
Lékař může tedy nést odpovědnost za to, že indikoval výkon, který neměl při daném onemocnění, při zdravotním stavu konkrétního pacienta, být proveden. Stejně tak může nést odpovědnost za to, že o provedení vyšetření nerozhodl, ačkoli rozhodnout mohl a měl. Druhá situace, tedy zanedbání povinnosti nějaké vyšetření indikovat, bývá v praxi dokonce častější a závažnější.
Posouzení odpovědnosti bude vždy konkrétní pro jednotlivého lékaře, bude se odvíjet od toho, zda lékař postupoval lege artis, či nikoli. Pojem lege artis je v zákoně o zdravotních službách definován jako tzv. náležitá odborná úroveň. Náležitou odbornou úroveň poskytované péče pak definuje ustanovení § 4 odst. 5 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, a to takto:
„Náležitou odbornou úrovní se rozumí poskytování zdravotních služeb podle pravidel vědy a uznávaných medicínských postupů, při respektování individuality pacienta, s ohledem na konkrétní podmínky a objektivní možnosti.“
Budeme-li tedy posuzovat indikaci konkrétního výkonu, budeme se zabývat otázkou, zda měl být výkon indikován, zda jeho provedení bylo podle podle pravidel vědy a uznávaných medicínských postupů, dále zda lékař respektoval individualitu pacienta, tedy např. zohlednil další onemocnění, jimiž pacient trpí, jeho celkový zdravotní stav, ale též přání pacienta atd. V neposlední řadě musíme zvážit, zda bylo objektivně možné vyšetření provést, i to, jaké konkrétní podmínky měl lékař v době, kdy se rozhodoval. Ošetřující lékař ponese odpovědnost především
za tzv. indikaci, za rozhodnutí o odeslání pacienta k výkonu, či naopak neodeslání tam, kde měl být výkon proveden.
Obdobně budeme postupovat při posouzení vlastního provedení výkonu. I lékař, který výkon provádí, může pochybit, pokud výkon provede neindikovaně, i pokud výkon naopak neprovede a provést měl. Lékař, do jehož odbornosti výkon spadá, by však měl velmi dobře znát indikace, kontraindikace i možné komplikace výkonu. Měl by pečlivě zvážit přínos vyšetření i s ohledem na míru rizika. Dále samozřejmě může provádějící lékař nést právní odpovědnost v případě, že výkon byl v konkrétním případě plně indikován, ale při jeho provedení se dopustí odborné chyby
a pacientovi vznikne nějaká újma na zdraví.
Zde bych však ráda zdůraznila, že i při správně provedeném výkonu může v určitém procentu nastat komplikace, aniž by kdokoli z lékařů postupoval chybně. Každý zákrok je provázen určitou mírou rizik. I přesto, že celý tým postupuje pečlivě a správně, lege artis, může nastat komplikace výkonu, která není non lege artis – tedy porušením povinnosti poskytovat zdravotní služby na náležité odborné úrovni.
Mgr. MUDr. Dita Mlynářová
Komentáře vytvořeny pomocí CComment