Je mi 16 let. Můj biologický otec nechal mojí matku, ještě než jsem se narodila. Ale dohodli se tak, že moje matka ho v mém rodném listě normálně uvedla jako otce, tudíž na mě bez problému platil alimenty a dohodli se, že se se mnou nebude nikdy stýkat, ani mě nějak obtěžovat. A tak to také je. Jako malá jsem nikdy nevěděla, kdo je vlastně můj otec.. Až asi v 5.třídě jsem našla můj rodný list, a zjistila jsem, že je to člověk, kterého znám od vidění a často ho potkávám. Byl to pro mě šok. Promluvila jsem si o tom s matkou, tak nějak trochu mi vysvětlila a dál už jsem to neřešila. Ale čím jsem starší, tím víc nad tím přemýšlím.. Navíc chci dodat, že vždy, když ho potkám, pozdravím ho "Dobrý den", je to pro mě hrozný pocit, když vlastně vlastnímu otci vykám, a on taky ví, že jsem jeho dcera.
Matka si před 10ti lety našla muže, od začátku se o mě stará jako o vlastní dceru, má mě rád, a já jeho. Mají spolu již 8mi letého syna. Cca před 5ti lety se vzali, příjmení se změnilo jen matce, mě zůstalo stejné. Asi rok po tom (bylo mi 12let) si mě můj nevlastní otec přivlastnil, defakto mám příjmení po něm a v novém rodném listě ho mám napsaného jako biologického otce. Takže to znamená, že teoreticky s mým biologickým otcem už nemám nic společného. Ale mě to docela mrzí, že vlastně "jen" kvůli tomu, jak se s matkou kdysi nepohodl, že jsem nikdy pořádně nepoznala svého otce..
Také bych se chtěla zeptat, jestli někdy, třeba až mi bude 18 let, jestli bych měla vůbec nárok se někdy s nim sejít, popovídat si. Popřípadě i nárok na dědictví. Beáta
